Medici, kteří nenávidí medicínu

Určitě jste alespoň jednou od svých spolužáku a kolegů zaslechli nahlas vyslovené pocity nespokojenosti, trápení, den po dni se vlekoucí únavy a beznaděje vyklíčené ze semínek, které v nás zaselo studium medicíny: "Už mě ta škola fakt štve", "Mám toho plné zuby" a "Už to učení nemůžu ani vidět". A patrně i z vašich úst podobné nářky ne jednou také zazněly. Často vznikne začarovaný kruh, ve kterém se stále dokola točíme a jen těžko se z něho dokážeme vymanit - ráno po krátkém a nevydatném spánku usedáme do lavic nebo se vydáváme na oddělení s energií na nule, přichází první příval informací, první neskrývané překvapení vyučujících, jak to, že to ještě všechno neumíme. V hlavě bliká zářivě rudá kontrolka "SPÁNEK", ačkoliv rozum se zdviženým prstem oponuje a upozorňuje na neúprosně se blížící termín zkoušky. Domů se vracíte s vidinou nalevárny číslo dvě, tentokrát nad učebnicemi, zatímco si vaříte už několikátou kávu a sami svému mozku nalháváte, že jste čilí, bdělí a pracujete nadmíru efektivně. Naplno nabuzení s pocitem, že zase nestíháte, uleháte a ráno celá tahle sranda začíná na novo. No, nejspíš jsem si trochu zapřeháněla a vykreslila obrázek medického dne zbytečně negativně, ale někdy to není tak daleko od skutečnosti.

---

Osobně si myslím, že taková období vyčerpání a naštvání jednou za čas přepadnou každého. Je to úplně normální stav a jen těžko bychom našli někoho, kdo nikdy nic podobného nezažil a celá jeho cesta studiem je plná úsměvů a porostlá růžemi.

Proč tomu tak je? Přemýšlela jsem nad tím, co je vlastně ten nejhlavnější důvod, který takové stavy spouští. Řekla bych, že je to souhra několika faktorů:

Učícímu režimu vůbec nenahrává organizace výuky do bloků a zkoušky mimo zkouškové období. Protože potom se po odpolednách po prakticích a přednáškách učíte na zkoušku, která je v danou chvíli naprostou prioritou. Dopoledne strávíte na prakticích z jiného předmětu, na něž nemáte čas se dobře připravit. Každý týden se předměty mění a bývají zakončeny zápočtovým testem, takže kromě učení na obávanou zkoušku, se chystáte ještě na test. Do toho máte odpoledne volitelné předměty, tělocvik, brigádu a samozřejmě i nějaký čas pro sebe (ze kterého se vždycky ukrajuje nejvíce).

Dále je potíž v tom, že nároky na některé zkoušky jsou opravdu hodně vysoké, řekla bych, že občas až přemrštěně. Například ke zkoušce z neurologie byly, jak nám někteří lékaři potvrdili, vyžadovány znalosti podobně jako k atestaci a zdrojem učení se stala Neurologie pro praxi. Na jednu stranu to chápu - chtějí, abychom do nemocnic a ordinací vyrazili vyzbrojeni těmi nejlepšími znalostmi a nic nás nepřekvapilo. Pro ně samotné tím, že v daném oboru působí desítky let, věnují se výzkumu a sami jsou autory učebnic, se zdají být některé znalosti úplně bazální a nepřipadá jim na nich nic záludného. Snáží se nám předat všechno, co v nich je. Jenže bohužel tu není jen ten jeden předmět, jedna zkouška nebo jedna učebnice. A tak ať chceme nebo ne, informace po vědrech nalejeme a při učení se na další zkoušku alespoň část zase vylijeme. Kapacita naší mozkovky se nedá jen tak obelstít. A když se k informacím pravidelně nevracíme, postupně se z nich stanou zašlé vzpomínky podobně jako staré filmy.

Taky je často problém v tom, že máme tendenci se srovnávat s ostatními. Určitě jim to přece jde mnohem lépe, rychleji, oni neprokrastinují a učí se nepřetržitě s plným odhodláním. Pak si vyčítáme vlastní radosti a zážitky, které jsme si dopřáli místo učení. To je moje velká specialita, i když vím, jak nesmyslné to celé je. Každý jsme jiný, s jiným tempem, jiným stylem učení a nejpodstatnější je, jestli to vyhovuje nám samotným!

Jak z toho koloběhu ven?

Hlavní a nejopomíjenější cestou je pořádně SPÁT. Nezkracovat spánek, nenavyknout si na spánkovou deprivaci, nepřehánět to s kafem a zeleným čajem před usnutím. Je to možná často omílané klišé, ale spánek je jako tableta podporující paměť, pozornost a soustředění se stoprocentním účinkem. Co bychom dali za takovou zázračnou tabletku? A ona je přitom zcela zdarma, každou noc k dispozici. Tak na ni nezapomínejme.

Není špatné se také občas ohlédnout zpátky. Kolik překážek už jsme v průběhu studia překonali, jak velký kus cesty jsme ušli. Když jsem si povídala s několika prvačkami, uvědomila jsem si, jak moc bych jim přála, aby ten strašný prvák měli za sebou. Došlo mi, že dojít do paťáku stálo hodně sil a nervů a byla by škoda teď skládat zbraně, ztrácet motivaci a utápět se v negativních pocitech. Všechno to stojí za to.
Zároveň jsem po návštěvě léčebny závislostí pochopila, jak důležité poselství do budoucna nám všem medicína dává - dokážeme si vážit času. Protože je ho pořád nedostatek, utíká neúprosně rychle a snažíme se z něj vyždímat co se dá. Vyšetřovali jsme pacienta v našem věku a mimo jiné jsem se pozastavila nad tím, když řekl, že se snažil zabít čas. Nevěděl, jak tolik volna po práci zaplnit a chtěl si ho zkrátka ukrátit. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy "zabíjela čas", kdy by mě volné dny nebo prázdniny neutíkaly a nudily. Když jsou takové chvíle vzácné, dovedeme si jich mnohem více vážit. Možná by si někdo pomyslel, že studium ubírá svobodu. Podle mě je pocit svobody relativní, protože někdy jí může být až příliš - máme takovou svobodu volby, že vlastně ani nevíme co dřív a nakonec se uchýlíme k berličce, která nás trochu sváže. Můžou to být drogy, alkohol, něco, co nás začne ovládat. Ale může to být taky disciplína, která na první pohled se svobodou mnoho společného nemá, ale postupně přicházím na to, že právě ona je klíčem ke svobodě.

Milujme medicínu, stojí to za to.

J.