Co se děje?
Krásný nový rok vám všem! Přeju vám, aby se vám vyplnilo vše, o čem sníte. Abyste si užívali každý den a se starostmi nebo trápením, které by vám ho chtělo zkazit, se dokázali snadno vypořádat.
A co že se to vlastně děje? Děje se farmačka. Zkouška se neúprosně blíží, takže trávím velmi příjemný čas nad skripty farmakologie, která by se dala celkem snadno splést s elixírem čar a kouzel, díky všem těm nelibě znějícím názvům, jež v naprosté většině případů vyslovím stěží na třetí pokus. Mám podezření, že se ta ještě docela normálně znějící označení léčiv vyčerpala tak po prvních deseti pojmenovaných, pak už to šlo jen od desíti k pěti. Řekla bych, že všechny ty názvy vznikají asi v nějakém náhodném generátoru slov a když se podaří, aby ve výsledném slově byla alespoň nějaká samohláska, stane se z něj rázem oficiální označení, které rychlostí blesku putuje na konec dlouhatánského seznamu dalších super výrazů.
Ale nechci vás svým stěžováním odradit hned na začátku. Nový rok s sebou obvykle přináší jakési nutkání dát si nějaké předsevzetí. Jako by posledním prosincem skončila jedna etapa života a od první lednové půlnoci se najednou změníme k nepoznání. Mým hlavním přáním je spíš pořád pokračovat v cestě za cíli, které se u mě rok od roku příliš nemění, proto mě tahle honba za "novým já" nechává celkem chladnou. Když nad tím ale teď tak přemýšlím, možná by se přece jedno takové předsevzetí pro letošek našlo. Překonat svou roztržitost, která mi neustále chystá nové dávky trapných situací.
Abyste tomu rozuměli, snad každá moje výprava z domu je doprovázená nějakým více či méně trapným okamžikem. Možná je přitahuje nervozita z toho, aby se něco takového nestalo, možná je to i tím, že občas konám rychleji, než bych si to dostatečně promyslela. Dávám k dobru historky z poslední doby. Doufám, že se jimi úplně neznemožním, ale spíš, že vás alespoň trochu pobavím.
Při mojí poslední cestě Pendolinem se mi chtělo ukrutně čůrat, vypila jsem celou půllitrovou lahev, kterou průvodčí rozdával hned na začátku cesty. Sledovala jsem cestující, kteří vagon opouštěli vždy jedním směrem, z čehož jsem odtušila, že tímhle směrem budou nejspíš i toalety. Na druhé straně byly totiž dveře označené nápisem "Pouze pro personál". Odlepila jsem se tedy od rozečtené knížky a vyrazila směrem k východu, zatímco jsem bedlivě pozorovala všechny nástrahy v úzké uličce a přeskakovala všechna zavazadla jako na překážkové dráze. V první mezichodbičce jsem toalety nenašla. Prošla jsem tedy dalším vagonem a i tam byla pouze dvířka k všelijakým čudlíkům a hodinám. Možná jsem měla pokračovat dál a nevzdávat to. Ale místo toho jsem se potupně vrátila zpátky na svoje místo. Snažila jsem se tvářit neutrálně jako normální člověk, co se vrací z toalety (i když nemám absolutně páru, jak takový člověk vlastně tváří, možná má v očích úlevu) a v duchu jsem si říkala, že jsem pravděpodobně jediný člověk v téhle zemi, který ve vlaku nenašel toaletu. Mrkla jsem na hodinky. Ještě mi zbývalo celých 23 minut do výstupu. Nedá se nic dělat, prostě to vydržím. Jakmile vlak zastavil vyběhla jsem, jak mi to jen kufr na kolečkách dovolil a prodírala se davem šourajících se lidí (asi všichni toaletu našli, tudíž neměli kam spěchat). S díkem jsem odmítla galantní nabídku na pomoc s kufrem do schodů, ale nechtěla jsem marnit ani vteřinu. Dosprintovala jsem na záchody (myslím, že záchodům na nádraží se snad ani nedá říct toaleta), abych zjistila, že si tuhle službu cení na 8 Kč. Vytáhla jsem co nejrychleji z peněženky desetikorunu a rychle ji hodila na připravený talířek. Všechny ČTYŘI místní pokladní byly zabrány do intenzivního rozhovoru a tak jsem jen kvapem doběhla k oné místnosti. Za sebou jsem jen slyšela "Ještě papírek, slečno!" Říkala jsem si: "Snad mi nechce teď dávat účtenku!" Ne, ona myslela úplně jiný papírek. Toaletní. Který si musíte vzít už v chodbičce. Podprůměrná groteska by nezačala líp.
Nebo další skvělá příhoda. Na vernisáži výstavy v jednom nejmenovaném městě jsem se setkala i s místním starostou. Výřečný a sympatický člověk, který se dal téměř s každým do řeči. Téma se stočilo na běžkování a já dostala otázku, jestli bych se nezúčastnila jejich běžecké dvanáctky. I když to byla spíš zdvořilostní nabídka, míněna jen tak z legrace, trochu mě to vyděsilo, na běžkách jsem stála vloni poprvé, přičemž jsem ujela zhruba tři kilometry. A tak mě nenapadlo říct nic lepšího než: "Jejda, to ne, já bych se mohla zúčastnit možná tak běžecké trojky." Jo, líp jsem se předvést nemohla. Myslela jsem to doopravdy tak, že když běžíte 12 km, je to dvanáctka, proto analogicky 3 km, trojka. No, bohužel ani starosta, ani nikdo z přihlížejících tuto analogii nepochopil, i když jsem se to pokoušela přerývaně vysvětlit hned poté, co mi došlo, co jsem vlastně vypustila z pusy. V hlavě se mi vybavila replika z Hospody na mýtince: "To že řekla? Saprmeeent! To že řekla? To musí být ženská!" Škoda, že jsem na sobě neměla nic červeného, můj obličej by k tomu totiž výborně ladil. Všem okolo cukaly koutky smíchem a pan starosta trochu překvapený a pobavený naráz jen dodal: "No, to asi radši ne." V duchu jsem si přála, aby tohle moje moudro bylo co nejrychleji zapomenuto. Když už se vernisáž chýlila ke konci, napřáhl ke mně pan starosta ruku k rozloučení. S úsměvem pronesl: "Tu trojku vážně radši ne, jak by to vypadalo na plakátech." Ne, nezapomněl.
Budu ráda, když se i vy podělíte (klidně anonymně) o vaše vtipné historky :-)
J.
Abyste tomu rozuměli, snad každá moje výprava z domu je doprovázená nějakým více či méně trapným okamžikem. Možná je přitahuje nervozita z toho, aby se něco takového nestalo, možná je to i tím, že občas konám rychleji, než bych si to dostatečně promyslela. Dávám k dobru historky z poslední doby. Doufám, že se jimi úplně neznemožním, ale spíš, že vás alespoň trochu pobavím.
Při mojí poslední cestě Pendolinem se mi chtělo ukrutně čůrat, vypila jsem celou půllitrovou lahev, kterou průvodčí rozdával hned na začátku cesty. Sledovala jsem cestující, kteří vagon opouštěli vždy jedním směrem, z čehož jsem odtušila, že tímhle směrem budou nejspíš i toalety. Na druhé straně byly totiž dveře označené nápisem "Pouze pro personál". Odlepila jsem se tedy od rozečtené knížky a vyrazila směrem k východu, zatímco jsem bedlivě pozorovala všechny nástrahy v úzké uličce a přeskakovala všechna zavazadla jako na překážkové dráze. V první mezichodbičce jsem toalety nenašla. Prošla jsem tedy dalším vagonem a i tam byla pouze dvířka k všelijakým čudlíkům a hodinám. Možná jsem měla pokračovat dál a nevzdávat to. Ale místo toho jsem se potupně vrátila zpátky na svoje místo. Snažila jsem se tvářit neutrálně jako normální člověk, co se vrací z toalety (i když nemám absolutně páru, jak takový člověk vlastně tváří, možná má v očích úlevu) a v duchu jsem si říkala, že jsem pravděpodobně jediný člověk v téhle zemi, který ve vlaku nenašel toaletu. Mrkla jsem na hodinky. Ještě mi zbývalo celých 23 minut do výstupu. Nedá se nic dělat, prostě to vydržím. Jakmile vlak zastavil vyběhla jsem, jak mi to jen kufr na kolečkách dovolil a prodírala se davem šourajících se lidí (asi všichni toaletu našli, tudíž neměli kam spěchat). S díkem jsem odmítla galantní nabídku na pomoc s kufrem do schodů, ale nechtěla jsem marnit ani vteřinu. Dosprintovala jsem na záchody (myslím, že záchodům na nádraží se snad ani nedá říct toaleta), abych zjistila, že si tuhle službu cení na 8 Kč. Vytáhla jsem co nejrychleji z peněženky desetikorunu a rychle ji hodila na připravený talířek. Všechny ČTYŘI místní pokladní byly zabrány do intenzivního rozhovoru a tak jsem jen kvapem doběhla k oné místnosti. Za sebou jsem jen slyšela "Ještě papírek, slečno!" Říkala jsem si: "Snad mi nechce teď dávat účtenku!" Ne, ona myslela úplně jiný papírek. Toaletní. Který si musíte vzít už v chodbičce. Podprůměrná groteska by nezačala líp.
Nebo další skvělá příhoda. Na vernisáži výstavy v jednom nejmenovaném městě jsem se setkala i s místním starostou. Výřečný a sympatický člověk, který se dal téměř s každým do řeči. Téma se stočilo na běžkování a já dostala otázku, jestli bych se nezúčastnila jejich běžecké dvanáctky. I když to byla spíš zdvořilostní nabídka, míněna jen tak z legrace, trochu mě to vyděsilo, na běžkách jsem stála vloni poprvé, přičemž jsem ujela zhruba tři kilometry. A tak mě nenapadlo říct nic lepšího než: "Jejda, to ne, já bych se mohla zúčastnit možná tak běžecké trojky." Jo, líp jsem se předvést nemohla. Myslela jsem to doopravdy tak, že když běžíte 12 km, je to dvanáctka, proto analogicky 3 km, trojka. No, bohužel ani starosta, ani nikdo z přihlížejících tuto analogii nepochopil, i když jsem se to pokoušela přerývaně vysvětlit hned poté, co mi došlo, co jsem vlastně vypustila z pusy. V hlavě se mi vybavila replika z Hospody na mýtince: "To že řekla? Saprmeeent! To že řekla? To musí být ženská!" Škoda, že jsem na sobě neměla nic červeného, můj obličej by k tomu totiž výborně ladil. Všem okolo cukaly koutky smíchem a pan starosta trochu překvapený a pobavený naráz jen dodal: "No, to asi radši ne." V duchu jsem si přála, aby tohle moje moudro bylo co nejrychleji zapomenuto. Když už se vernisáž chýlila ke konci, napřáhl ke mně pan starosta ruku k rozloučení. S úsměvem pronesl: "Tu trojku vážně radši ne, jak by to vypadalo na plakátech." Ne, nezapomněl.
Budu ráda, když se i vy podělíte (klidně anonymně) o vaše vtipné historky :-)
J.
Komentáře
Okomentovat