"Ta medicína je docela voser, ne?"

Touto reakcí mě rozesmála jedna slečna, se kterou jsem se potkala na brigádě. Ptala se mě, co studuju a moje odpověď, že medicínu, spustila lavinu otázek. Zajímalo ji, jak to u nás probíhá a jestli je to fakt tak těžké, jako se říká. Vykládala jsem jí kromě těch příjemných věcí, jako je to, že chodíme mezi pacienty a pořádáme akce jako například Půlení a tak, i o těch méně příjemných, tedy o zkouškách a učení. A tím jsem ji asi nijak nenadchla. Říkala jsem si, jestli my medici nejsme tak trochu pyšní. Jestli nás netěší občas trochu přehánět a s radostí vyprávíme o tom, že je to u nás odlišné oproti jiným školám a když posloucháme ostatní studenty, jak si stěžují na to, že se musí učit třeba i několik dní v kuse, v duchu se nad tím pousmějeme. Nedáme na náš obor dopustit a nelíbí se nám, když někdo mediky zpochybňuje. Hájíme si možná takový nepostihnutelný "kult medika".

---

Ale je ta medicína vážně takový voser? Ono záleží, z kterého úhlu se na to podíváme. Jasně, školu máme každý den, někdy až do pozdního odpoledne, o prázdninách neplacené praxe, učíme se i v průběhu roku a o zkouškovém je to často pěkná pakárna. Šest let studia je následováno atestacemi a učení vlastně nikdy nevezme konce. Přes to všechno to ale stejně z mnoha důvodů dělat chceme a neumíme si představit věnovat se něčemu jinému. Je to pro nás podstatná čast života.

Domnívám se, že to, jestli bude medicína voser, nebo radost, záleží hlavně na nás. Hodně opomíjená je cesta, jakou dokážeme utéct před stresem a stereotypem, jinými slovy, jak umíme odpočívat a získat síly do dalšího studia. Lékařská fakulta je plná perfekcionistů, patřím mezi ně v hodně ohledech taky, kteří jsou na sebe příliš přísní. Perfekcionista nepovažuje čas, který není vyplněný něčím podle něj smysluplným, za správně využitý. A co je vlastně smysluplné? Učit se? Učit se i v době, kdy se učit nemusím? Z čeho ale budu brát, když ani na chvíli nevypnu? Není jen ta nekonečná snaha o to být pořád produktivním workoholikem a patetickým studentem spíš taková ulita, do které se schováváme, protože máme strach, co je okolo ní? Není najednou nástup prázdnin a tím i konec věčného studování konec i nějaké jistoty? A když potom učení končí, je tu najednou divné prázdno, které nevíme, jak ze dne na den vyplnit? Není to možná vždycky jen tak, ale podle mě se do dalšího roku vstupuje nejsnadněji s hlavou plnou nezapomenutelných zážitků, lehkým srdcem a odpočatým tělem, které může s klidem v plných silách rozjet na novo celý ten maraton, který ho čeká. A mít cokoliv nebo kohokoliv, co nás dělá šťastnými, je více než smysluplé. To je ta sladká náplň života, za kterou bychom se neměli stydět, ale naopak být na ni pyšní. Škola nebude součástí našich dní napořád, není to záruka přísunu spokojenosti, může selhat jako náš parťák, proto se mu neoddávejme bezpodmínečně.

Přeju krásný zbytek volna a hodně sil do dalšího roku.
J.