Ažpak

Slyšeli jste už o krásné a bájemi opředené zemi Ažpak? Je to vzkvétající země, která se těší obrovskému blahobytu zejména v posledních desetiletích. Tamější obyvatelé žijí šťastně a spokojeně, nepotkáte tu nikoho, kdo by se trápil. Lidé si tu plní i ty nejtajnější sny. Žijí přesně tak, jak si sami přejí. Také umí spoustu věcí, oplývají nebývalými znalostmi, mluví několika světovými jazyky, věnují se své vysvěné práci i koníčkům, žiji zdravě, pravidelně sportují a není nic, co by je mohlo zastavit. Zní to možná trochu jako podivné sci-fi. Kdyby tomu tak bylo, odstěhoval by se tam přece každý. Jenže je v tom háček - ještě nikdo tuto zemi nenašel.

---

A přesně do téhle země odesíláme všechny svá přání, předsevzetí a své plány. "Udělám to až pak.." "Až v novém roce, až po škole, po Vánocích, začnu s tím zkrátka, až bude čas... Jenže přijde vůbec někdy tahle doba? Možná dřív dojdeme do stadia, kdy "Už je moc pozdě, jsem na to už stará/ý." Na "až pak" odkládame neoblíbené činnosti, ale i krásné zážitky, které si v daný okamžik nechceme dopřát. Zasloužíme si všechno hned teď. Času bude s přibývajícím věkem méně a méně, tolik možností, kolik se nám nabízí dnes, už jen těžko získáme.

Když odsuneme učení se něčemu novému na "ažpak", sami se udržujeme v pozici někoho, kdo se zastaví už u pouhé myšlenky. Přitom existuje spoustu důvodů, proč vlastně taková myšlenka vůbec vznikla. Chceme se zlepšovat, být na sebe pyšní a dokázat, že to zvládneme. Tak příjemná je představa nás samotných, jak odjedeme do cizí země, kde plynně hovoříme místním jazykem, jak uběhneme deset kilometrů, jak se procházíme na koupališti a cítíme se v plavkách spokojeně, jak kamarádům u grilování zahrajeme na kytaru. Jenže dobrat se k takovému výsledku stojí úsilí a hlavně čas. Začátky tak zábavné nejsou a to je pravděpodobně ten důvod, proč se nám do toho nechce ani pouštět. Ale učený z nebe obvykle nepadá a jiný způsob, než se stát začátečníkem, neexistuje. Každé zlepšení a každá snaha je jako krok, kterým se přibližujeme k naší vlastní představě.

Vždycky jsem si přála umět kromě zpěvu hrát na nějaký nástroj. Obdivovala jsem kamarádky a spolužačky ve třídě, úplně nejvíc mě fascinovala hra na klavír. Po mé dvouleté snaze se na něj ve svých šestnácti naučit jsem musela uznat, že to opravdu nebude nic pro mě. Dokud nedošlo na pedály, jakž takž se to dalo, i když hrát oběma rukama naráz pro mě byl pořád oříšek. Jakmile se k tomu však přidala ještě noha, byla jsem v koncích. A tak mi zůstalo jen to přání. Řekla jsem si, že začnu znovu a jinak. Stala jsem se jednou z obětí UAS - Ukulele Acquisition Syndromu (více tady), nevyléčitelné choroby, která je mimo jiné charakteristická závislostí na hře na ukulele. Ukulele vypadá trochu jako malá kytara, připadá mi jako vůbec nejroztomilejší nástroj, jaký jsem kdy viděla. V posledních letech zažívá ukulele boom, není ale se čemu divit - má nádherný zvuk a přijde mi, že se na něj hraje úplně samo. Nejznámější písničku, kde ukulele uslyšíte, je určitě nádherná Somewhere over the rainbow (pustíte kliknutím na obrázek), ale zahrajete s ním prakticky jakoukoli skladbu, jakou si jen usmyslíte. A to je to, co mám na ukulele nejradši.

Neposílejme své sny svým dvojníkum ze země "Ažpak", užívejme si cestu, na kterou jsme se vydali. Každý začátečník bude jednou pokročilým.

J.

PS: Jak jste si určitě všimli, blog získal nový kabát, za který vděčím slečnám z blogu Designy na objednání. Tímto jim mockrát děkuji. Budu ráda, když se v anketě nebo i v komentářích k novému vzhledu vyjádříte.