Nemarnit čas

Říká se, že nejvíc člověk lituje toho, co neudělal. Přemýšlí nad tím, jaké by to mohlo být, kdyby to zkusil. Užírá se myšlenkami a scénáři a závidí lidem kolem sebe, kteří se nebáli a skočili do toho po hlavě. Co nás vlastně tak brzdí, když si něco přejeme? Bojíme se o sebe? Ne, máme strach z toho, co nastane kolem nás. Z toho, že si našeho možného selhání může někdo všimnout. Z toho, že nám to nepůjde. Že se dostaneme do neznáma.

---

Přitom začneme-li dnes, budeme už zítra o krok napřed před těmi, kteří pořád váhají. Nestačí pouhá myšlenka nebo dobrý úmysl, pokud se z něj nestane skutek. V hlavě nosíme tolik nápadů a plánů, nikdo je však neocení, protože je nezná. Je škoda nechat truhlu plnou takového bohatství uzamčenou. Nezbývá nic jiného, než to zkusit.

Vymlouvat se je tak snadné. Jenže nikam nás neposouvá. I když se můžeme ohánět tím, jak nestíháme, nemáme čas, musíme se učit, ale je to tak doopravdy? Nestrávíme spíš víc času prázdným nicneděláním? Neupíráme si to hezké a nové, co nám život chystá jenom proto, že se schováváme sami před sebou nad knihami a předstíráme vytíženost? A pak si říkáme - jak on/a to všechno může stihnout?

Pokud se do něčeho pustíme a nepodaří se to nebo to s sebou přinese nějakou nepříjemnost či neúspěch, můžeme si z takové situace odnést novou zkušenost. Budeme vědět, že příště je potřeba jít na to trochu jinak nebo zkusíme něco úplně jiného. Toto má pro nás přínos. Pokud ale nepůjdeme, zasekneme se a radši se nehneme z místa, nezískáme nic. Zůstaneme ve své komfortní zóně, kde nic nového nenajdeme.

Přitom to jsou často jen drobnosti: mluvit s lidmi, které neznáme, dělat neplánované věci, nedržet se pravidel a uhnout ze zajetých kolejí. Zkusme někdy jednat srdcem.

Další zádrhel při naší cestě je neodstatek trpělivosti. Taky bych nejraději měla všechno hned, když jsem začala s běháním, chtěla jsem být hned rychlejší a vytrvalejší, při cvičení jsem chtěla hned vidět výsledky. Jenže ono to tak snadno nejde. Ne bohužel, bohudík. Protože jenom to, co děláme pravidelně a s láskou nás doopravdy formuje. Ti, kteří dosáhli hmatatelného výsledku nemuseli být nutně ti nejlepší, ale rozhodně to byli ti nejvytrvalejší. A to je vlastnost, která odlišuje spokojeného člověka od toho, který si věčně stěžuje. Spokojený člověk si užívá každý krok na své cestě, může na něm objevit nové možnosti. Nespokojený člověk po prvním kroku ztratí chuť pokračovat dál a potom se dušuje, že to přece stejně nemělo smysl. Nejhorší na tom je, že potkáte-li se s takovým nešťastníkem, bude to chtít namluvit i vám. Jenže nebude mít pravdu, protože vás bude hodnotit podle vlastního měřítka, které je sakra krátké a vy ho svými schopnostmi hravě převýšíte.

J.