Důmání nad praxí, stářím a tak vůbec

O prázdninách mezi druhým a třetím ročníkem musí každý student absolvovat letní ošetřovatelskou prázdninovou praxi, v rámci níž by měl strávit týden v sociálním zařízení a dva týdny v nemocnici. Kde konkrétně se rozhodne praxe zúčastnit už záleží na něm, můžete si vybrat zařízení v blízkosti bydliště, ale i třeba v zahraničí. Praxe je takovou první příležitostí přijít do kontaktu s pacienty. A co mi praxe přinesla?

Zjistila jsem, že když dva dělají totéž, nebývá to totéž - ty dva rozumějme já a sestřička. Obvykle u mě platí, že čím víc se snažím, abych vypadala "jako že to dělám denně", tím spíš se mi povede vyvést nějakou kravinu. Sestřičky mají naštěstí pochopení s tím, že zkrátka vše je jednou poprvé. A o to větší radost mi udělala každá pochvala a uznání od někoho, kdo je v tom zběhlý.

---

Díky dnům stráveným v domově důchodců jsem začala mnohem více přemýšlet o stáří. O tom, proč je každému stárnutí naděleno v jiné podobě. O tom, proč se jeden raduje a těší se, co přinese zítřek, zatímco jiný se trápí a osamněle čeká na to, kdy už žádné další zítra nebude. O tom, co už můžeme udělat dnes a jestli se vůbec něco dělat dá pro to, abychom stáří přivítali v plné síle.

Jak se to stane, že dáma, která už dávno oslavila devadesáté narozeniny, je stále čilá, komunikativní a jen minimálně omezená v pohybu, kdežto některé paní třeba i o dvacet let mladší už nemohou chodit a jsou připoutány k lůžku? Proč se někteří straní společnosti a uzavírají se do sebe? Jak se dá naučit brát život s nadhledem? Otázky, na které stále neznám odpověď.

Práce sestřičky nebo pečovatelky v domově důchodců je bezesporu náročná. Nejen fyzicky, ale především psychicky. Do karet nehraje ani skutečnost, že času a personálu je zoufale málo na to, aby byla věnována pozornost úplně všem. Jenže to je právě to, co většině ze všeho nejvíc chybí - schází jim vlídné slovo, možnost někomu se svěřit a vědomí, že se o ně okolí zajímá. A dvojnásob to platí pro ty, kteří zůstali úplně sami.

Vzpomínám si, že mi udělalo velkou radost, když mě sestřička poslala nakrmit jednu ležící paní s tím, že sice někdy zvládne jíst i bez pomoci, ale ten den se zdála být trochu úzkostná a chtěla, aby k ní někdo přišel. Sedla jsem si k ní a začala si s ní povídat. Paní nebyla příliš mluvná, hodně špatně slyšela, o to větší radost jsem měla, když se mi podařilo zjistit, že jako dítě se věnovala recitaci a má velmi ráda básně. Nedovedu si to vysvětlit, ale na moji otázku, jestli si třeba nějaký úryvek básně, kterou přednášela, pamatuje, spustila bez rozmýšlení skoro celého Vodníka. Mezitím jsem jí nenápadně vložila do ruky lžíci a celý oběd snědla úplně bez pomoci.

Zjistila jsem, že ať už je důvod započetí rozhovoru sebehloupější, důležité pro starého člověka je podle mě to, že se mu někdo věnuje. Postupně jsem se snažila naučit se zapomenout na stud a začala jsem se na vyprávění těšit. Dozvěděla jsem se tolik životních osudů, které by sám člověk nedokázal vymyslet.

J.