Třeťák za dveřmi
Je to tu, už jen pár posledních dní prázdnin a celý ten kolotoč začne nanovo. Znovu zpátky do naší alma mater, zpátky do plášťů a pantoflí, zpátky ke knihám, ale zároveň i mezi spolužáky a kamarády.Letošní prázdniny pro mě určitě patřily k těm nejlepším, jaké jsem kdy zažila. Podívala jsem se na místa, která jsem si přála vidět, strávila jsem čas s lidmi, jež mám nejradši a zažila jsem nespočet krásných okamžiků. Největší radost mám z toho, že se mi častokrát podařilo porazit vlastní stud a takový ten nevysvětlitelný strach, který mě dřív brzdil a nedovolil mi skočit po hlavě do něčeho nového a neznámého, i přesto, že mě to ve skutečnosti tak lákalo. Snažím se teď nehledat výmluvy, proč ne, ale prostě to zkusím. Přestala jsem se bát oslovit cizího člověka, jít někam první, sama navrhnout a vymyslet, kam vyrazit a taky mě už méně znervózňuje, když se pozornost upře na mě. Je to vážně osvobozující pocit, NEBÁT SE. Uvědomuji si, že jsem si konečně jen díky změně svého postoje nenechala utéct příležitosti, které by mi dřív možná jen proklouzly mezi prsty. A teprve později, až bych nad tím chvíli popřemýšlela, litovala bych toho, že jsem nebyla průbojnější.
Konec prázdnin s sebou nese taky jeden důležitý, leč trochu otravný úkol - zapsat se do dalšího ročníku. Je to zvláštní, s úspěchem dokončíte zkoušky, radujete se, že postup do dalšího ročníku máte v kapse, ale neukvapujme se. Čeká nás totiž ještě další nelehká zkouška, která probíhá na studijním oddělení. Člověk by si řekl, že je více než pravděpodobné, že po úmorném zkouškovém nejspíš budu mít zájem pokračovat, ale opak je pravdou. Dokud se nenahlásíte, jako by se s vámi už nepočítalo.
Všechny ty opletačky začínají nejdříve zdoláním zápisu na SISu. Poté, co jsem po loňských zkušenostech radši nejdříve zhlédla videonávod pro truhlíky, jsem se pustila do proklikávání se výběrem předmětů. Od letoška už se kromě volitelných zapisují i povinné předměty. A až se tím vším prokoušete, čeká vás cesta na studijní oddělení. Největší radost mi letos udělala první vlastní jmenovka, kterou teď budeme muset nosit v nemocnici.
Těším se na předmět Propedeutika vnitřního lékařství, kde se poprvé dostaneme k pacientům. S tímto předmětem se také pojí koupě fonendoskopu. Netušila jsem, jaký to bude oříšek. Nenašla jsem totiž mnoho článků, které by mi s výběrem poradily a po pročtení pár diskuzí jsem měla spíš rozporuplné pocity. Na jedné straně stáli obhájci kvalitního fonendoskopu známé značky Littmannn, jehož cena se pohybuje okolo tří tisíc korun. Svůj názor obhajovali tím, že je lepší rovnou vložit peníze do skutečně perfektního fonendoskopu, který je velmi citlivý, než se spokojit s levným, se kterým nic neuslyšíte. Na straně druhé přišlo několik lidí s názorem, že taková investice je v době studia zbytečná, je lepší se naučit poslouchat i s obyčejnějším fonendoskopem a tvrdili, že cena není tak rozhodující jako vlastní schopnosti. Na diskuzní fóra jsem se vykašlala a zeptala jsem se dvou lékařů, praktiků, co by mi doporučuli oni. Oba se vlastně shodli na tom, že není potřeba utratit tolik peněz za fonendoskop, oni sami si v době studií, dokonce ani v praxi, nekoupili nijak zvlášť drahý fonendoskop. Poradili mi, ať zvolím takovou zlatou střední cestu a vyberu si fonendoskop okolo tisícikoruny, který bude mít tlustou hadici, jež dobře izoluje zvuk. A doporučovali, ať se poohlídnu i po jiných výrobcích než jen po Littmannovi. Já osobně si myslím, že nejtěžší na tom všem bude v první řadě vycvičit vlastní sluch.
https://i.pinimg.com/736x/7f/3e/9c/7f3e9c963d304021b166904b81e3905b--nursing-assessment-nursing-mnemonics.jpg
Jsem zvědavá, co s sebou přinese třetí ročník. Neuveřitelné na tom všem je, že jsme se ani nenadáli a už jsme ve třetině naší cesty. Než jsem poprvé překročila práh fakulty, zdálo se mi šest let jako opravdu dlouhá doba. Ale když se za tím zpětně ohlédnu, tak poslední dva roky utekly jako voda. Možná mě trochu ta představa neúprosně běžícího času děsí. Ač člověk zažívá mnoho situací, kdy by si přál, aby to bylo konečně za ním, tak z širšího pohledu je to poslední, co bych si přála, aby život rychle utíkal. Ale to už je spíš na další článek.
J.
Komentáře
Okomentovat