Až po uši ve druháku
V porovnání s loňským rokem, kdy jsem odpočítávala týdny do Vánoc, jsem se teď ani nenadála a zimní semestr už se chýlil ke konci. Možná se mi to jen zdá, ale uteklo to jako voda. Řekla bych, že narozdíl od prváku je průběh roku mnohem volnější. Psali jsme obvykle jen jeden test týdně, pokud se náhodou sešly dva, tak už to znamenalo proklatě náročný týden. I přesto mi ale mnoho věci z prváku chybí. Nenapadlo by mě, že to někdy řeknu, ale vážně je tomu tak. V prvním ročníku všechno působí nově, neokoukaně a zároveň to má svůj pevný řád. Učili jsme se z jasně daných studijních materiálů, které nám byly k dispozici a věděli jsme, jaké znalosti se po nás vyžadují a rozsah odkud kam máme zvládnout. Druhák už v tomto bohužel tak přehledný není, a to obzvlášť v biologii. Spoustu času potom zabere shánění zdrojů informací a pořád nic nezaručí, že se člověk strefí do toho podstatného. Na druhou stranu, jen těžko se dá během studia spolehnout na to, že nám budou všechny informace pěkně naservírované na zlatém podnose a určitě se vyplatí naučit se trochu brouzdat v tom internetovém bahýnku. I když, někdy ani není potřeba díky existenci záchranných Wikiskript nazouvat holinky.
Zároveň je druhý ročník tak trochu ve znamení abstrakce. Narozdíl od hmotné a viditelné anatomie, kde byla možnost si na vlastní oči prohlédnout a osahat to, o čem jsme dosud jen něco přečetli v Čihákovi, teď se už neobejdeme bez alespoň minimální dávky představivosti, protože zabíháme do miniaturních detailů. I přes její náročnost, je mi asi zatím nejbližší fyziologie, protože nestačím žasnout, jak důmyslné a propojené jsou všechny děje uvnitř nás.
Nemůžu se ubránit dojmu, že se často potýkáme s takovou časovou nerovnováhou. Někdy se zdá, že bychom potřebovali alespoň dvojnásobek času na to, abychom stihli vše, co bychom podle plánu měli a někdy naopak cítím, že se snažíme vyplnit čas, kterého je najednou až přebytečně mnoho. Mrzí mě především to, že nezbývá dostatek času na praktické úkony (jako třeba odebírání krve na fyziologii), bez kterých se určitě neobejdeme, ale na druhé straně cvičení z psychologie trávíme sledováním filmu nebo poněkolikáté rozebíráme stejné rozhovory lékaře s pacientem. Bylo by fajn, kdyby se dalo na jedné straně ukrojit a na druhé přidat, aby to přesně pokrývalo potřeby, ale bohužel to není tak snadné.
V dnešním článku bych se ráda rozepsala o psychologii, která patří mezi méně obsáhlé předměty druhého ročníku.
Psychologie je jednosemestrový předmět, který byl původně zařazen do zimního semestru třetího ročníku, ale letos došlo k určitým změnám, mezi něž patří právě přesun psychologie. Vlastně se jedná o dva předměty - Psychologická propedeutika a na ni navazující Lékařská psychologie a komunikace s nemocným. Psychologická propedeutika se skládala z několika praktických cvičení, která probíhala v budově fakulty. Tento předmět je zakončený zápočtem, pro jehož získání je nutné splnit pouze dvě podmínky - účast na hodinách a odevzdání eseje na zvolené téma týkající se ideálně psychologie v medicíně. Rozsah eseje odpovídal minimálně jedné straně formátu A4, ale pokud se téma hodilo i do následující Lékařské psychologie, mohla se esej natáhnout na 2 až 4 strany a tím už byla splněná podmínka i druhého zápočtu. Praktika se mi zdála odpočinková, vedená spíš ve formě povídaní na zadané téma. Nejvíce mě zajaly hodiny vedené panem doktorem H., který skutečně dokáže zaujmout a upoutat pozornost. Také se mi líbilo, že se věnoval tématům, která se hodí i do běžného života. Jinak jsme se zabývali především komunikací lékaře s pacientem a tím, že je nezbytné nezapomínat i na psychickou stránku každého člověka, ať už zdravého či nemocného.
Lékařská psychologie a komunikace s nemocným je předmět zakončený zkouškou, kterou budete skládat během zimního zkouškového období. Myslím, že se vyplatí využít, obdobně jako u Základů praktického lékařství, poměrně dost míst na předtermínech, letos byl první termín vypsán už 3. ledna. Jinak je ale možnost se přihlásit i na řádné termíny, které byly rozložené až do konce zkouškového období. Lékařská psychologie se skládá nejen z praktických cvičení, která probíhají na psychiatrické klinice ve fakultní nemocnici, ale i přednášek. Přiznám se, že jsem se zúčastnila jen té první a myslím, že to během učení na zkoušku nepředstavovalo žádné znevýhodnění. Samozřejmě záleží na každém, pokud vám budou přednášky vyhovovat a budou se vám zdát přínosné, určitě mě v ulévání nenásledujte. Praktická cvičení jsou vedená v podobném duchu jako u propedeutiky - diskuze, rozebírání modelových situací, hraní scének apod. Je pravda, že jsem očekávala trochu větší volnost a svobodu při vyjadřování našeho názoru, často jsem měla dojem, že dokud se nestrefíme do definice či do formulace, kterou má náš asistent napsanou v přípravě, nebude to správné. Zápočtovou povinností je opět odevzdání eseje, tentokrát ve větším rozsahu, jak jsem již psala výše. Mohli jsme si vybrat z několika oblastí - buď popsat zkušenost s lékaři v nemocnici či v ambulanci, a to vlastní i nebo někoho z rodiny, dále jsme mohli rozebrat konkrétní psychologické téma (např. euthanasii), kde ale bylo již nutné čerpat z nějakého odborného článku či literatury a nakonec poslední možností bylo popsat a analyzovat děj filmu nebo knihy s psychologickou tématikou.
Samotná zkouška byla velmi příjemná. Otázek je celkem třicet, přičemž si taháte dvě z nich. Slyšela jsem, že za celou dobu fungování tohoto předmětu byl vyhozen všehovšudy jediný student, a to proto, že se choval arogantně. Zkoušející jsou milí a hodnotí opravdu velmi mírně. Připravovala jsem se šest dní, kvůli nemoci mi učení dávalo víc zabrat než jindy, proto si myslím, že se to dá zvládnout i za kratší čas. Učila jsem se z vypracovaných otázek, z doporučené knihy Lékařská psychologie od Jana Vymětala a také se mi hodily zpracované otázky z psychologie od sestřiček z 3.LF.
Přeji krásné poslední dny volna a mnoho štěstí do letního semestru.
Medička Jozefína
Komentáře
Okomentovat